Omluva....

2. června 2014 v 17:11 | Anne |  Ostatní
Ahojte lidi, jak se máte?
Tímto bych se vám chtěla moc omluvit i AFFS a všem děkuju za strpení. Tento pátek mám úzávěr známek a musím se učit. Mám teď toho moc.... Do čj jsem teď napsala asi 20 A4 a to je řeč jenom o jednom předmětu..... Tákže se ještě jednou omlouvám za svoji dlouhou napřítomnost a prosím vás o strpení do pátku .... potom sem hodím pár článků a 1-2 kapitolky..... děkuju :) A jak se máte vy ?? :)
 

Déšť....

18. května 2014 v 10:03 | Anne |  Ostatní
Rozhodla jsem se napsat krátký článek o posledních dnech....
Ani nevím co bych měla psát, ale ono to vždycky přijde tak nějak samo.
Asi skoro všude za posledních pár dní pršelo.... Když se někoho zeptám, jestli má rád déšť, odpověď je až na pár vyjímek stejná. Každému se zkroutí tvář do znechuceného výrazu a řekne : Déšť?? Jako proč ?? Ne nemám ho rád, vždycky jsem smutný nebo protivný, když prší....
Já mám, ale jinou odpoveď. Déšť mám ráda. Vlastně ani nevím proč. Přece venku je zima, je zataženo, sluníčko nesvítí, ale stejně je pro mě určitým způsobem fascinující a uklidňuje mě. Na déšť a sníh bych se vydržela dívat hodiny.
Miluju, když si můžu sednout ke krbu, ve kterém praská dříví, zabalit se do deky s kávou nebo čajem, vzít si knihu a schoulit se u svých pejsků. Je to krásný pocit.
Jsem klidně schopná vyběhnout ven do deště, zastavit se dá ruce od sebe a jenom stát. Vychutnávat si ten pocit svobody.
A taky tajně doufám, že jednou půjdu s klukem, který se mi líbí ven a najednou začne pršet. Chytne mě za ruku a budeme spolu utíkat, abychom se někde schovali. Budeme se strašně smát a on mě zničehonic políbí.
Na romantiku si moc nepotrpím, ale tohle malé pro mě romantické gesto bych si vychutnala.

Vampýrská akademie

17. května 2014 v 11:30 | Anne |  Knihy
První kniha, o které chci psát je samozřejmě Vampýrská akademie. Proč zrovna tahle? Protože mi tahle kniha změnila celý můj život.
Než jsem si přečetla VA, nikdy jsem nečetl... nebylo to tak, že bych knihy nenáviděla, ale říct, že jsem je měla ráda je moc silný slovo.
Jednou jsem jela s rodiče v létě na dovolenou do Chorvatska. Moje nová sousedka, která je o pár let starší mi tuhle knihu vnutila. Tehdy jsem milovala Twilight sagu, takže když se zmínila o tom, že děj je o upírech okamžitě jsem knihu vzala a odhodlala se k tomu, že ji přečtu. Upřímně .... moc velké naděje k tomu, že bych ji dočetla jsem nedávala.
Všichni leželi na pláži, opalovali se nebo si četli knihu nebo časopis. Já jsem měla všechny svoje časopisi prolistované asi 10x. Takže mi nezbylo nic jiného, než si vzít svoji půjčenou knihu. Nejdřív jsem si ji jenom tak prohlížela a pak se odhodlala k otočení na první stranu. Jakmile jsem začala číst, nemohla jsem přestat. Strašně moc mě zajímalo jak to dopadne s hlavními hrdiny. Tohle se mi ještě nikdy před tím nestalo. Než dovolená skončila knihu jsem měla přečtenou. TeĎ se divím, jak dlouho jsem ji mohla takhle číst. Dnes mám jednu knihu asi tak max na 2-3 dny. Většinou ji mám za jeden den přečtenou.
Když jsem se vrátila zpátky do Brna začala jsem škemrat, aby mi máma koupila další díl. Byla z toho tak vyvedená a nadšená, že její dítě čte, že mi ji hned šla koupit. Druhý díl jsem opět měla přečtený za jedn den. A takhle to pokračovalo i s dalšími díli a následně s dalšími knihami.
Dnes je moje máma ze mě na nervy, protože nechci k narozeninám nic jiného než knihy. Nikdo to nechápe. Všichni v mém věku k tomu ještě nedospěli. Asi se moje máma proklíná za den, kdy mi koupila ten druhý díl VA. Popravdě se jí ani nedivím. Knihy jsou hodně nákladné a v knihovně si je půjčovat nechci. Samozřejmě, že do knihovny chodím často a moc ráda, ale není nad pocit, že vlastníte svoje vlastní knihy. Jsou pro mě jako děti. Opatruju je. Možná už je to i bláznovství, ale dnes si život bez knih nedokážu představit.
Takže z tohoto důvodu je Vampýrská akademie moje nejoblíbenější kniha. Samozřejmě i kvůli tomu, jakým způsobem to spisovatelka Richelle MEad napsala.Od ní mám přečtené všechny knihy. A všechny jsou úžasné.
VA mě naplňuje, Je to naprosto úžasná kniha a já si jí moc vážím.
Ani není divu, že už má i svůj vlastní film. Není to nejlepší film, ale není ani špatný. Ovšem kniha je na 100 % lepší.
Ale teď k jejímu obsahu :



Celou tuhle sérii knih napsala spisovatelka Richelle Mead. Podle mě je jedna z nejlepších.
Knihy jsou plné boje, lásky a přátelství.
Ve zkratce jde o dvě nejlepší kamarádky, které by pro sebe zemřeli. Obě dvě se potýkají se svým milostným život : a navíc... jsou to upíři.
Ale tohle není další trapná kniha o upírech a lovestory. Tahle kniha má ducha. A to doslova.
Hlavní hrdinka se jmenuje Rose Hathawy a její celoživotní úkol je chránit svoji nejlepší kamarádku, poslední z její rodiny princeznu Lissu Dragomir.
Lissa s Rose měly autonehodu, při které Rose společně s Lissinou rodinou zemřela. Jediná Lissa přežila. A díky svému nově objevenému daru éteru přivedla Rose mězi živé. Tím se mezi nimi utvořilo pouto.
Společně se chrání, smějí, hádají a milují se.
Nechci vám tady všechno spoilerovat, radši si tu knihu přečtěte. Slibuju vám, že tím nic neztratíte. Neznám člověka, který by o téhle knize řekl, že je trapná nebo nudná.
Ostatně to posuďte sami. :)




 


My-heart <3 :3

13. května 2014 v 20:10 | Anne |  Ostatní
Tenhle článek bude o mojí totální srdcovce .... a to jsou knihy.
Jako malá jsem knihy bystostně nenáviděla a za poslední 2 roky bez nich nemůžu být. Přečtu tak 3-4 za týden. A ano stíhám i učení a ostatní věci. Tohle jse věc, na kterou si za žádnou cenu nenechám sáhnout.
Kniha mi dává pocit, že můžu žít a pociťovat i jiné věci než se týkají mého života. Sice je to jenom na chvíli, ale i tak....
Vždycky, když jsem smutná nebo se něco děje tak jsou to kamarádi, kafe a kniha co mě z toho vytáhnou. Absolutně nedokážu žít bez těchto tří věcí.
Tak mě napadlo, že bych sem začala dávat různé knihy, které jsem četla. Třeba si mezi nimi vyberete i vy ;)
Tákže jakej máte nazor na knihy vy ?? :)


1. kapitola

12. května 2014 v 21:18 | Anne |  Povídky

Píp, píp, pí...... Jako fakt ?? Taky když ráno slyšíte tenhle zvuk tak málem vyletíte z kůže? Já teda rozhodně.... a mám tak 100% chuť třísknou s budíkem o zeď. Bože kdo to jako vymyslel ??
Další den. Čas utíká strašně rychle. Závěrečné zkoušky se mi blíží každý dnem, a já už teď mám takový strach.
S obrovským nutkáním se zase svalit do postele jsem vstala a podívala se na svůj odraz do zrcadla. Vypadala jsem jinak, ale přitom stejně. Pořád stejné světlehnědé vlasy, které mi sahají asi do pasu. Pořád ty samé zelené oči a plné červené rty. Pořád ta samá štíhlá, vysoká postava. Jak říkám. Nic se nezměnilo. Tak co je jinak?
Neměla jsem čas to řešit. Rychle jsem se oblíkla, nachystala a seběhla schody dolů. Udělala jsem si "snídani". Nemohla jsem se moc najíst. Dneska mě mají vážit. Teda, pokud se jim to povede. Já se jenom tak nedám. Protože pokud si stoupnu na váhu a budu mít zase o půl kila nahoru, tak z toho moje profesory nespíš odvezou na nosítkách.
Jo. takhle to vypadá každý měsíc. Dřív jsem měla problémy s anorexií, bulímií, ortorexií a dalších podobných hm, no sraček. Pořád ještě nejsem úplně v pořádku. To ostatně nebudu asi nikdy, ale jím. A to je pro mě důležité. Sice jím málo a zdravě, ale jím.
***
Vešla jsem do třídy a všechny pozdravila. Zamířila jsem přímo do své lavice.
"Hi people" zajásala moje spolusedící a moje nejlepší kamarádka.
"To tě ten pozdrav ještě neomrzel? " zasmála jsem se.
" Ne, ani ne..." Na to už jsme vypsrkly smíchy obě. My dvě se smějeme pořád. Ani nevím proč. Prostě to tak nějak jde samo.
" Hej, Sann máš v pátek čas?? Mohly bychom si spolu někam vyrazit. Však víš, sbalit nějakýho kluka na ples" řekla jsem až jsem se uklidnila.
" Myslíš i na něco jinýho?? Ale... že váháš. Bude to super. Jen doufám, že potkáme Chrise, abych mu to mohla vmést přímo do toho jeho nádherný ksichtu, kterej nenávidím!! " řekla s takovým tím výrazem : Jednou ho zabiju. Divím se, že u toho nerozdrtila tužku, kterou měla v ruce.
Chris je její bývalý přítel, který ji odkopl proto, že se s ním ještě něchtěla vyspat.
" Pořád se nebavíte? Já vím, že to byl těžkej a ošklivej rozchod.. ale přece jenom to jsou už 4 měsíce. Sice je to totální kretén, to už ale nezměníš. Takže.... proč se o to pořád staráš??" Něžnější hlas, než který jsem teď použila, snad ani neumím.
"Protože ho pořád miluju..." zafňukala s očima nahoru, jakoby na něho vzpomínala.
" Já vím, že jo... " zašeptala jsem jí a objala ji.
"Tak pojď ať stihneme klasiku" řekla jsem po chvíli.
" Dneska se budeme vážit co?" řekla a její hlas ješště víc zesmutnil.
" Jo.... To je super ne ?" ironický podton byl hodně zřetelný.
" To teda jo" zasmála se a už too byla zase ta stará Sanndra, která má názory učitelů někde. O názory ostatních se vůbec nezajímá. Narozdíl ode mě.
Vstala jako by se ještě před minutou málem nerozbrečela a hopsala směrem k baletnímu sálu.
Musela jsem se nad tím jejím chováním usmát. Je tak nevinná a při tom vůbec. Tohle na ní miluju. Její bezstarostnost.
***
"Á raz, á dva, í tři....." hlas mojí profesorky baletu zněl celým sálem. Hudba klavíru se nesla v krásném rytmu, který mě ale neudil... Kdyby jste to poslouchaly každý den 4 hodiny denně, taky by vám z toho hlava šla kolem.
Když cvik skončil, nohy jsme zavřely do 5. pozice a ruku daly do přípravné pozice.
Stála jsem u prostřed sálu a držela se tyče. Celá tyč byla zbraná ostatníma spolužačkama, které se snažily udělat dojem na profesorku, aby je mohla pochválit.
Přede mnou stála Sanndra, která se na mě v zrcadle usmívala a dělala různé ksichty, aby mě rozesmála. Dělala snad úplně všechno. Snad jenom kromě cvičení.
Z druhé strany stála Bianca Anbrieová. Je to takyvý ten typ holky, že když jste s ní sami je strašně fajn, bezva, úplně si jí zamilujete. Ale jak je tam ještě někdo stane se z ní jenom namyšlená holka, která si myslí, že všechno umí a všechno ví. Byla strašná snaživka. Podlízala profesorce tak očividně, že se ještě divím, že si toho nevšimla. Chce být prostě nejlepší. Je odbrá, ale ne až tak dobrá. Pořád se vymlouvá, že jí něco bolí nebo, že začíná umírat a takový fámy říká co druhej den. Pokaždý přijde s něčím novým jen aby se nezjistilo, že je strašný poleno....
Ještě před ní stála Abby Withmorová. Další takový případ. Akorát o 100 % snesitelnější. Byla fajn. Vlastně to byla moje kamarádka... ale jak jsem řekla. Podobný případ jako Bianca.

Hned jak jsme se poklonily a zasteskaly klavíristce a profesorce ( ano... to musíe dělat... k tomu se radšši nebudu vyjadřovat) jsme celé zpocené zamířili do šatny převlíknout se do normálního oblečení. Vážně lidi... k čemu je mít na sobě celej den upocenej trikot a bílý silonky.
" Vidím, že seš ze dneška nadšená" houkla jsem na Sann mezitím co jsme se převlékaly.
" Celá happy jak dva grepy." odpověděla sarkasticky.
" Co se stalo?? " Usmála jsem se na ni a doufala, že to zase není o Chrissovi.
" Už nemůžu. Nezvládám to tady. Balet mi nejde. Profesorka na mě neustále jenom řve a už mě nabaví poslouchat tyhle jejich kidy! řekla zoufale ": Dopni kolena... Máš tu nohu moc nízko.... Zatáhni ten svůj zadek... Neprohýbej se...." předváděla profesorku. Tahle reakce mě překvapila. Myslela jsem, že jí na tom nezáleží. Nikdy neřekla, že bý jí to vadilo. Vždycky se k tomu stavěla tak, jako by jí to absolutně nezajímalo...
" To nebaví nikoho, nejsi jediná neboj. A to, že mají blbý kecy víme už dlouho. " odpověděla jsem s ironickým úšklebkem.
" Já vím, ale už mě to deptá." nasadila ten svůj štěněcí výraz.
" Zkus na to nemyslet" snažila jsem se jí povzbudit.
" Ok. Tak pojď... musíme naplánovat kam půjdem v pátek!" evidentně moje podpora zbrala. Už zase vypadal i mluvila normálně. Tyhle změny nálad byla u ní normálka.
Vyšla jsem hned za ní a začala přemýšlet.



Help :/

12. května 2014 v 19:47 | Anne |  Ostatní
Ahoj lidi,
mám takovou menší prosbu....
Mám malý problém s designem. Sami jste si nejspíš všimli, že to není úplně dobře zarovnaný.
Takže, moc prosím kdo to umí, jestli by mi nepomohl,neporadil :)
Moc děkuju :)

Můj "tajný" deníček....

11. května 2014 v 19:42 | Anne |  Povídky
Ahoj lidi,
fakt nevím jak začít, takže prostě napíšu to co mě napadne.....
Asi každý si někdy zkusil založit tajný deníček, do kterého by si vylíval svoje srdíčko a říkal mu svoje problémy nebo svoje radosti. Jedna stará dáma mi kdysi řekla, že deníky si píšou jen osamnělý lidé... to bych ani tak neřekla. Jak říkám já : Papír snese všechno. Takže proč si svoje myšlenky nezapsat a neuspořádat si je tímhle způsobem?
Bohužel, někomu vydržel a někomu jako je to v mém případě, vydržel pár dní a potom jste měly tolik tsarostí, že jste na to úplně zapomněly.
Někdo tajně doufá, že si jeho tajný deník někdo přečte, i když tvrdí, že ne, a odhalý tak jeho skrytou duši.
Jiní zase tajně doufají, že se jeho deník dá na půdu a pak ho najdou jeho děti nebo vnoučata a budou si ho pročítat a zjišťovat jaký jste byli před tím než jste zvrásčitěly a zestárly. Jaké byly vaše začátky atd...
A tohle všechno jsou více méně moje případy. Deník jsem si založila snad milionkrát a pokaždé si řekla : " Tentokrát to vydržím a dopíšu ho až do konce.." Jak se dalo čekat ani jednou jsem to nevydržela....
Takže, tohle je můj nový pokus o to, po sobě něco zanechat a pročítat si svoje staré starosti. Můj deník jsem původně chtěla psát jako knihu. Příběh s jinými jmény, ale stejnou skutečností. Ale jak teď píšu, dospěla jsem k názoru, že budu psát den po dni.... čistou pravdu... akorát jiný jména...
Takže, tohle je můj příběh.

Kam dál